Obzory v pohybu

„Jak se dělá taková výstava?“ Možností je mnoho. V roce 1997 na tento dotaz významní čeští kurátoři Jiří a Jana Ševčíkovi reagovali dodnes inspirativním způsobem: „Musíš najít otázku, tu nejdůležitější, kterou si třeba sám bez donucení nepoložíš, ale cítíš ji v sobě. Je to, jakobýt u něčeho, čemu se říká současnost – teď.“ [1] Jejich citát dokládá, že kurátorská práce – a možná i tvorba obecně – nezačíná odpovědí, ale nejistotou. Klíčové je na počátku právě to, co člověk odmítá, protože to v sobě nese nepohodu, provokaci nebo skryté absolutno. Manželé Ševčíkovi tento apel – postavit se nejistotě – vkládají do náruče přítomného okamžiku. „Teď“ podle nich znovu a znovu vzniká z nalezení něčeho autentického a naléhavého uvnitř sebe sama. Právě tato naléhavost činí současnost nepostižitelnou a proměnlivou, vždy v pohybu, nikdy zcela pevně uchopenou v jednom významu či odpovědi. V tomto kontextu se hybnou silou stává každodenní příděl existenciálního pesimismu. Plyne z vědomí, že okolní svět už nebude takový, jaký jsme jej dosud znali, což nás mimo jiné vede ke zcela zásadní otázce: jaký smysl hledat v uměleckém vzdělávání právě teď, ve všech našich možných rolích – ať už jako studujících, vyučujících, nebo v pozici kurátorské dvojice?

Jak jsme s výstavou začali? Spolu s padesátkou vystavujících, pro něž právě končí jedno důležité období života a začíná nové, jsme se shodli na metaforickém názvu – Obzory v pohybu / Moving Horizons. Pro diplomantky a diplomanty AVU tento název symbolizuje individuální proměnu – završení studia a vstup do nejistého prostoru současnosti, rovněž otázku vlastní identity v momentě, kdy se paralelně mění rámce podpory světa umění, jenž je vlídný i lakonický zároveň. Obzory a horizonty nejsou fixní, ale v pohybu, a to jak v našem bezprostředním žitém prostoru, tak v tom globálním. Není náhoda, že mezinárodní anglická verze názvu výstavy byla vyřčena jako první a doslova předurčila tu lokální českou. V pohybu jsou nejen obzory, ale i jazyk, který nás určuje jako lidské bytosti. Moving Horizons – Obzory v pohybu lze proto vnímat jako metaforu dynamiky změny, nejistoty a neustálého přehodnocování vlastních i společenských východisek dnešní doby.

Naše blízká i vzdálená budoucnost je rozkolísanou, deformovanou a narušenou strukturou. Hranice – ať už fyzické, kulturní, či ideologické – nejsou pevně dané. Dochází k neustálým politickým, ekologickým i technologickým otřesům. V umění i společnosti se mění role institucí, narativů a autorit. Umírají nevinní lidé – právě teď. My ostatní dál žijeme své životy a máme to štěstí, že se můžeme věnovat něčemu tak krásnému a vzrušujícímu, jako je umění. I v tomto čase eskalujících krizí nakonec potřeba vědění a tvůrčího seberozvíjení vítězí.

Mladá generace diplomujících na pražské AVU je středoevropským vzorkem, na němž si vnímavé publikum může udělat konkrétní představu, čím se dnes současní umělci a umělkyně zabývají, jaké otázky si kladou, s jakými materiály a formami experimentují, jakým výzvám ve své práci čelí. V tomto smyslu chápeme vznik kolektivní výstavy nejen jako péči o letošní diplomující, o konkrétní absolventská díla, ale jako manifest neustálého hledání rovnováhy mezi tím, co v umění vnímáme jako osobní, a tím, co se ukazuje jako nevyhnutelně společné.

Akademii výtvarných umění v Praze historicky protíná osa veřejných i odborných debat o hodnotách, kontinuitě a kvalitě umělecké tvorby. V kontextu kritiky současného umění, kterému se tato instituce dlouhodobě věnuje a jehož podoby významně ovlivňuje, se často objevují pojmy jako tradice, řemeslo a úpadek. Tradice je spojována s hlubším porozuměním umělecké disciplíně a spolu s řemeslem bývá vnímána jako ztracený prvek nebo jako opozice vůči experimentálním a konceptuálním přístupům. Úpadek je pojem poukazující na průměrnost, neumětelství, komercializaci nebo snahu o provokaci za každou cenu. Na druhé straně zaznívající kritiky progresivní hlasy tvrdí, že právě bourání tradic a experimentování jsou znakem životaschopného umění současnosti a potřebným přístupem k uměleckému vzdělávání. Debata mezi těmito rozdílnými perspektivami, bohužel, často není jen o umění samotném, ale i o tom, jakou stranu barikády v kulturních válkách považujeme za bezpečnou. Letošní přehlídka závěrečných prací nabízí víc, tedy reálný a sdílený způsob, jak tuto diskuzi vést – neodráží jen přítomnost rozdílných přístupů k umění, ale i širší otázku hodnot, role umění ve společnosti a propojení historického vědomí s potřebami současnosti. Navzdory častým tvrzením o úpadku tradičního řemesla na AVU letošní diplomantská výstava ukazuje opak. Není pouhou formální přehlídkou, ale svědectvím o vytrvalosti tvůrčího gesta – často tichého, pracného a nespektakulárního. Přítomná díla ukazují, že současné umění se nebojí kombinovat tradiční média s experimentem a že „řemeslo“ zde není anachronismem, ale prostředkem pro hledání výrazu, který je osobní a aktuální zároveň.

Na výstavě dominují rukodělné technologie ve všech svých myslitelných podobách. Malířské a sochařské experimenty doprovázejí tradiční technologické postupy, např. Jitka Petrášová pracuje s voskovou batikou, Klára Samcová s tkanými textiliemi a Kateřina Šťastná využívá výšivku. Máme-li stručně charakterizovat jednotlivé přístupy, můžeme začít malbou. Na letošní diplomantské výstavě najdeme expresivní figurální malbu v podání výše zmíněné Jitky Petrášové nebo Martina Koláře. Petrášová si skrze tvůrčí proces ve své diplomové práci nazvané Zahrady dnes zanedbané připomíná, odkud pochází, a obnovuje vztah k tomu, co bylo kdysi živé a blízké, ale dnes již existuje pouze v paměti. Kolářovy výrazně barevné obrazy zkoumají nové podoby divnosti a mají stejně jako v případě Petrášové silnou osobní stylizaci. Doplnit je můžeme příklady hravé a částečně primitivizující malby Marie Paterové nebo Denise Baštugy. Jejich díla se vyznačují svobodným malířským gestem a tíhnou spíše k abstrakci. Realistický charakter má naopak malířská tvorba Adély Strnadové nebo Jolany Škachové, jejich technika však nemůže být rozdílnější. Strnadová se pustila na pole olejomalby, skrze sérii realistických portrétů se vztahuje k vlastní matce a táže se po tom, jak vnímají krásu dvě rozdílné generace. Oproti tomu Škachová vytrvale kreslí pastelkami. Její prosté záznamy každodennosti mají výjimečnou vizuální kvalitu, pomocí rafinované kresebné techniky evokuje sfumata či frotáže. S kresbou pracují i další vystavující, jako například Hedvika Ocásková nebo Julie Daňhelová, která se zabývá historií Krušných hor a různými technikami zpracovává stopy po dávno zaniklém osídlení a své osobní dojmy z tohoto podivuhodného kraje. Stejně jako Hedvika Ocásková kresebnou povahu své práce rozvíjí skrze instalaci.

Návratem ke kořenům, putováním do míst osobní historie, tématem rodiny a domova se každoročně zabývá několik vystavujících. Vedle Jitky Petrášové, Julie Daňhelové je to letos například Tianrui Pan, jedna z prvních absolventek mezinárodního studijního programu Art in Context, která ve své instalaci Strangers, Sang for Me zkoumá původní čínskou etnickou skupinu Shui a její současnou prezentaci v tzv. etnické vesnici. Otázky identity řeší i projekt Minh Thang Phama, jenž se v rámci diplomového projektu pokusil naučit tradiční lakovou malbu: „Když jsem se vrátil do Vietnamu, cítil jsem, že sem už nepatřím. Kladli na mě nároky a tradice, které mi už byly cizí, a ne vlastní. Uměním, a hlavně skrze tradiční lakovou malbu, jsem se ale chtěl dostat zpátky ke kořenům.“ [2] Opakovat tradici v současnosti mu nepřišlo dostačující, a tak hledal další způsoby, jak zpracovat a komunikovat svou osobní česko-vietnamskou historii, paměť místa a s nimi spojené procesy. Rodinných vztahů a osobní historie se týká řada dalších projektů, můžeme jmenovat Kateřinu Šťastnou, Darinu Molatovou, Paulu Gogolu, Annu-Marii Berdychovou, Nelu Bártovou nebo Kláru Samcovou. Kateřina Šťastná se ve své diplomové práci Moje tělo vedle Tvého vyrovnává s tělesnou realitou, prozkoumává skrze tradiční i netradiční techniky archetypální vztahy mezi matkou a dítětem, zabývá se otázkami růstu, vzájemné závislosti, ale i odpoutáváním. Její práce je založena na realistické modelaci, stejně jako sochařská instalace Dariny Molatové. V jejím podání však má tělo spíše podobu nehmotných skořápek znázorňujících stavy zranitelnosti a propustnosti. S prací Dariny Molatové a Kateřiny Šťastné je možné srovnat velkoformátové reliéfy Ekateriny Gordeladze, která též vychází z figurálního sochařství 20. století. Všechny tři autorky zkoumají vztahové situace a možnosti propojení těla s prostorem. Mělké reliéfně pojaté fragmenty těl Ekateriny Gordeladze zachycené v různých situacích však nemají tak úzkostné vyznění, vyznačují se optimističtějšími emocemi.

I u dalších vystavujících je důležitá materiálová podstata děl, stejně jako jejich duchovní obsah a pracná rukodělnost. Nela Bártová našla pro vyjádření svých křehkých emocí adekvátní výrazový prostředek v taveném skle, vyrábí formy z převážně organických materiálů a tím posouvá hranice sklářské technologie. Instalaci objektů doplňuje světlem a dalšími prvky. Klára Samcová pracuje ve svém projektu nazvaném Rozplétání předem určených cest s textilem, ručně vyráběným papírem a dalšími materiály rukodělné povahy. Jejím hlavním tématem je mateřství, rozhodování se, zda se stát matkou, či ne, a širším společenským diskurzem této otázky. Anna-Marie Berdychová koncipuje práci jako komplexní prostorový objekt v podobě skleněného domu inspirovaného estetikou 90. let. Dominantním materiálem je tu opět sklo, které je dlouhodobým předmětem autorčina zájmu. Důraz na prolínání materiálové preciznosti s osobní mytologií nacházíme i v instalaci Pauly Gogola. Tato autorka prostřednictvím imerzivní práce s prostorem zachycuje nejintimnější momenty svého osobního příběhu a vybízí diváka, aby přehodnotil svůj vztah k sociálně-politickým strukturám.

Ve všech těchto projektech najdeme sdílenou blízkost, která není pouze příběhem jednotlivých absolvujících, dotýká se často lidských příběhů obecně, z nichž je složena celá naše společnost. Vycházejí z prožívání osobní historie a traumat, jejich práce jsou protkané jedinečnými zkušenostmi, radostmi i zklamáními. Když v roce 2024 psala terapeutka a spoluzakladatelka Institutu léčení a prevence traumatu Šárka Weberová text do katalogu výstavy studentů a studentek ateliéru Intermédií 1 v Uhelném mlýně v Libčicích nad Vltavou, zamýšlela se právě nad těmito aspekty současného umění: „Mladí umělci ve spojení se sebou a svým nitrem vypovídají o zdrojích síly, neuskutečněných touhách, o blízkosti spojení, ale i oddělující vzdálenosti, pohlcující destrukci i odstředivé síle uvnitř jejich vlastních rodin. Nabízí nám pestrou paletu rodinných dynamik a vazeb. Činí neviditelné a neviděné viditelným a viděným.“ [3] To platí také pro výše zmiňované práce Nely Bártové, Kláry Samcové, Pauly Gogola, Dariny Molatové, ale i mnohé další. Ukotvenost současné mladé generace v realitě, citlivost k sociálním otázkám, inkluze veškerých psychických poloh, objevování poetiky každodennosti se úzce prolíná se sklonem k metafyzičnosti, institucionalizaci úzkosti, ale i eskapismu.

Nikoho asi nepřekvapí, že řada diplomových prací reflektuje tíseň a depresivní pocity současné mladé generace. Tématem smrti a dystopií se zabývá dokonce několik diplomových projektů, je to například výše jmenovaná Hedvika Ocásková, jejíž instalace má název Sbohem a šáteček. Projekt Magdalény Rajchlové Být, ale nebýt u toho / Nebýt, ale být u toho si klade za cíl provést diváka procesem disociace, který je jednou z typických reakcí na prožití traumatu. Podobných témat se dotýká i práce Márie Jančové Polyfony of Absence. Její sochařská a zvuková instalace mimo jiné zkoumá rezonanční potenciál různých materiálů, doplněných o struny z kytary, klavíru a smyčcových nástrojů. Ústředním tématem diplomové práce Samuela Stana Štíty nepřítomnosti je pak deformace reality a její proměnlivost pod vlivem vnějších i vnitřních sil. Klíčovou roli zde hrají vědmy – symboly vyšší moci a nevyzpytatelnosti –, které z odstupu sledují proměny antropocénu. Tento rámec otevírá prostor pro zkoumání mikrosvěta lidských snah, konfliktů a touhy po poznání.

Několik diplomových projektů se zabývá procesem regenerace. Tento akcent byl výrazný i v minulém roce, kdy kurátorka diplomantské výstavy Lamija Čehajić v katalogu charakterizovala vystavená díla s pomocí samotných vystavujících následovně: „Poskytují péči a napomáhají dobrému spánku, opráší vzpomínky, navodí stav mezi bděním a sněním, léčí osamělost, jsou anestetikem nebo antioxidantem, doplňují energii, pomáhají nahlédnout dovnitř a podporují rozkvět představivosti.“ [4] To vše platí i o letošních prezentacích (např. Darina Molatová, Jitka Petrášová, Mikuláš Juráček, Minh Thang Pham nebo Dorota Václavíková). V čem jsou však jiné? Možná trochu překvapí, že letošní diplomanti a diplomantky se výrazněji neangažují. Chybějí výrazná politická témata, ale i ta ekologická. Jediným příspěvkem k této problematice jsou projekty tří diplomantů a jedné diplomantky ze školy architektury, kteří zkoumali otázky cirkulární infrastruktury a hledali obraz inkluzivní architektury odpovídající současným environmentálním potřebám: Barbora Výborová navrhla Městské cirkulační centrum Brno, Alex Máslo Recyklační centrum Smíchov, David Budil naprojektoval blíže nespecifikované cirkulační domy a Ondřej Fiedler se zabýval přetvořením bývalého nákupního střediska v Jihlavě do podoby nového cirkulačního domu, tzv. Sběrňáku. V centru jejich pozornosti byla oblast materiálových toků a odpadového hospodářství. Zabývali se novými technologiemi re-use, recyklací či upcyklací tak, aby se tato infrastruktura stala plnohodnotnou součástí žitého prostředí našich měst.

Vedle absence akcentu na ekologickou krizi současnosti překvapí na letošní diplomantské výstavě i absence videa. Pohyblivý obraz se uplatňuje jen jako součást instalace Tianrui Pan a Michaela Jana Bublíka. Což však neznamená, že by mladá generace rezignovala na novomediální technologie. Video však nahradil zvuk, který se objevuje hned v několika diplomantských projektech. V případě instalace Adama Soukupa Life Outside the Cube hraje dokonce ústřední roli. Ve vstupním prostoru budovy AVU ve Veletržní ulici (bývalém hudebním klubu) vytvořil interaktivní zvukovou instalaci, která tematizuje různé hudební subkultury a jejich sociální pozadí. V mnoha dalších projektech zvuk doplňuje atmosféru instalace (Jan Poš, Lukáš Procházka, Omar El Sadek, Magdaléna Rajchlová) či je dalším způsobem vyjádření (Anna-Marie Berdychová, Žofie Eder, Markéta Kubíčková, Nela Bártová, Mária Jančová).

Pozoruhodná je též absence performance. Jedním z mála participativních projektů, kde performance tvoří nedílnou součást, je instalace Laury Fiľákové. Její alternativní kadeřnický salon, vystavěný ze sochařsky pojatých objektů, nabízí návštěvníkům přímo v prostoru instalace možnost osobní proměny prostřednictvím originálních kadeřnických služeb. Participativní povahu pak má ještě projekt virtuální reality V uchu velryby Doroty Václavíkové. Zajímá-li se Fiľáková především o osobní proměnu pomocí vizáže, Václavíková zkoumá spíše otázky duševního zdraví a transformace pomocí duchovního ponoru. Výjimečný je projekt Marie Dobešové, která zkoumá souvislosti mezi bezdomovectvím a duševním onemocněním. Její sochařská instalace je inspirována konkrétními lidmi s touto zkušeností a rozsáhlým uměleckým výzkumem.

Na poli tradičněji pojatého sochařství vzniklo v letošním roce několik vysoce komplexních projektů. Vstupní prostor hlavní budovy opanovala masivní dřevěná hlava Jakuba Brázdy. Její součástí je renovovaná králíkárna sloužící jako samoobslužný automat na umění a prodej suvenýrů inspirovaných ústřední sochou. Ondřej Navrátil se zase vydal do mytologické minulosti. Součástí jeho rozsáhlé sochařské instalace zkoumající cestování v čase jsou i fosilie a archeologické nálezy. Naopak žhavou přítomností se inspiruje instalace Lukáše Procházky Na google mapě není nikdy zataženo. Tato diplomová práce se formou instalace a objektů zasazených do architektury věnuje vztahu člověka a digitálních technologií – jejich používání, proměnám i uchovávání. Zaměřuje se na materiální stránku novomediálních zařízení, která se pod vlivem zrychlené současnosti z perspektivy mediální archeologie stávají relikviemi své doby. Štěpán Kus zase pracuje ve své sochařské tvorbě s tématem architektury, konkrétně s uměním na fasádách domů. Inspiruje se motivy z původních sochařských realizací a předkládá jejich možnou současnou podobu. Aktualizaci sochařských postupů je věnována i práce Jana Poše. V multimediální instalaci nazvané Mýtus o hyperrealitě spojuje porcelánové a plastové objekty, jež jsou posunuty na další rovinu pomocí kinetiky, LED osvětlení a zvuku – zpochybňuje tak hranice mezi fyzickým a virtuálním světem.

Prostorová instalace Mikuláše Juráčka s názvem Dotek propojuje hmotné objekty z materiálů, jako je sklo a keramika, s emocemi. Výtvarný jazyk jeho díla se volně inspiruje hudební terminologií – pojmy jako improvizace, reminiscence či tělesná rezonance. S jednoduchými plastikami z kovu pracuje ve své instalaci Omar El Sadek, jenž je druhým diplomujícím ve studijním programu Art in Context. Stejně jako v případě Juráčka, i u něho je významotvornou součástí instalace zvuk. Se zvukem, ale i dalšími smyslovými prvky, jako je vůně a světelné podmínky prostoru, pracuje instalace Olfactory Stage Markéty Kubíčkové, která vytváří komplexní environment, efemérní instalaci, jež svou finální podobu získá až v momentě své prezentace skrze mikropříběhy, které se v ní odehrají.

U celé řady diplomujících se vizualita výsledných děl či spíše instalací odvíjí od specifických postojů k naší současnosti. Například projekt Aarona Maxmiliána Mootze Prah(r)a je založen na vytváření umění v již existujícím prostředí města, v němž žije. Reaguje na to, co prostředí města v určitý čas na určitém místě nabízí, pracuje s prvky, které na daném místě reálně existují. Základní metodou jeho neobvyklé „krajinomalby“ je být, spatřit, vytvořit, zdokumentovat a jít dál. Poněkud tradičněji pojatá krajinomalba je na letošní diplomantské výstavě však také bohatě zastoupena. Ilona Koroman prostřednictvím olejomalby zachycuje městskou krajinu z ptačí perspektivy. Její projekt navazuje na dlouhou tradici zobrazování prostoru v dějinách malířství a zároveň zkoumá „ptačí pohled“ jako specifický způsob vnímání urbanizovaného prostředí. V kontextu současného umění je tento přístup aktuální zejména svou snahou propojit klasické malířské techniky s tématy, jako je percepce prostoru a jeho psychologický či emocionální dopad na diváka. Ze zájmu o krajinu, horizont, samotu, ale též ornament, exotiku a plnost samotného bytí vychází projekt Žofie Eder Zvuk vnitřní krajiny ve vnějším světě. Ústředním prvkem je série maleb instalovaných v prostoru doprovázená autorskou zvukovou kompozicí. Stejně tak se i János Vámos ve své malbě zabývá vztahy mezi abstrakcí a realistickým zobrazením, napětím mezi prázdnotou a přesyceností, možnostmi osobní a pozitivně romantické transformace. Jeho série obrazů vytvářejí svou vlastní krajinu, jakýsi meziprostor mezi venkovní realitou a nekonečnou plochou našich displejů. Vyznačují se originální estetikou a experimentem s různými materiály. Téma snové krajiny se objevuje i v sochařské práci Michaela Jana Bublíka a Ruslana Vysokikha. Bublík vytváří skrze multimediální instalaci podivuhodný environment, jemuž dominuje abstraktní, do dřeva sekaná socha. Vysokikh oproti tomu konstruuje speciální minimalisticky pojatý prostor, jehož cílem je sdílet křehkost a ovlivnitelnost světa, v němž existujeme. Počítá s interakcí diváků, kteří mohou do prostorového environmentu v průběhu výstavy zasahovat a proměňovat ho. Vrstvené papíry zavěšené na protilehlých stěnách se tak stávají metaforou moderních dějin, které všichni každodenně píšeme.

Tradiční součástí Akademie výtvarných umění v Praze jsou restaurátorské obory, jejichž diplomové práce zabírají široké pole témat a náročných úkolů: jednotliví diplomanti a diplomantky se zabývají materiálovým průzkumem, problematikou doplňování deskových obrazových podložek nebo nástěnných olejomaleb, problematikou restaurování pískovcových a kameninových soch nebo snímáním olejových přemaleb na temperové polychromii dřevěných plastik. Pavel Geryk se ve své diplomové práci zabývá průzkumem oltářního obrazu v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a Anna Loudová průzkumem Průhonického oltáře a restaurováním jednoho z oltářních křídel. Marie Knapová zkoumá skrze technologické kopie nástěnných maleb z katedrály sv. Víta teoretické a praktické aspekty středověké nástěnné olejomalby. Tereza Márová se věnuje průzkumu techniky malby nizozemského barokního malíře Pietera Claesze. Daniel Novotný restauruje v rámci své diplomové práce nadživotní kamennou sochu sv. Vojtěcha z obce Veleliby a dřevěnou polychromovanou sochu Anděla na sféře, Edgar Mašek restauruje jako jeden ze svých úkolů deskovou malbu sv. Jiří z roku 1501. Ondřej Čechura pracuje na restaurování pískovcové sochy sv. Prokopa z areálu kostela ve Velelibech a keramické sochy bohyně Ceres z objektu vitrážovny v obci Okrouhlá. Každý z diplomujících z restaurátorských studijních programů má před sebou několik náročných úkolů, které doplňují teoretické, historické a chemicko- -technologické otázky. Někdy je úkolů tolik, že se nedají v časovém rámci akademického roku zvládnout. To je případ i dvou diplomujících z loňského roku, Sáry Syslové a Aleny Študlarové, které svou diplomovou práci obhájily až na podzim 2024, a tudíž nebyly prezentovány v loňském katalogu. Rozhodli jsme se je zařadit do letošního, byť už jejich práce na výstavě nefigurují.

Jak už zmiňovali kurátoři a kurátorky předchozích diplomantských výstav, je to především „cvičení v oblasti péče“, tedy aktivita vyvěrající z původního smyslu kurátorské práce – curare (pečovat, léčit, dohlížet, spravovat, zajišťovat přípravu). Je nám potěšením, že jsme se mohli do tohoto procesu zapojit a chvíli pečovat o, v některých případech už suverénní a v jiných křehké, výhonky současného umění. Tento úvodní text vzniká ještě před samotnou výstavou, a tak nemůže plně interpretovat komplexnost podoby jednotlivých diplomových projektů. Je nesmělým kurátorským pokusem zaznamenat alespoň v náznaku povahu, témata, formy a materiály osobních uměleckých výpovědí v procesu jejich vzniku. Chtěli jsme, aby letošní diplomantský katalog zachytil především dobovou atmosféru AVU, teď a tady, v roce 2025. Proto jsme dne 8. dubna pozvali před hlavní budovu Akademie všechny, kteří se na přípravě diplomových prací podílejí, tedy nejen samotné diplomující, ale i jejich pedagogy a pedagožky a další zaměstnance a zaměstnankyně školy (vedení, technické oddělení, dílny, údržbu, ekonomické, studijní, grantové a výstavní oddělení, PR), bez nichž by se tento náročný výstavní projekt nepodařilo uskutečnit. Nezbývá než jim všem poděkovat za jejich profesionalitu, ochotu a nemalé nasazení provázející závěr každého akademického roku. Velký dík patří především fotografovi Radku Dětinskému, který naše společné dubnové odpoledne citlivě zaznamenal a jehož fotografie určily celkovou vizualitu katalogu, jenž držíte v rukou.

Text, který provází několik desítek mladých lidí do života po škole, do světa umění budoucnosti, by se hodilo zakončit nadějně. Kde ale najít optimismus v dnešní těžké a turbulentní době? V době, kdy jsme ztratili víru v to, že se svět automaticky vyvíjí k lepšímu? Současná generace mladých lidí vstupuje do nelehké situace: musí se vyrovnat s tolika nejistotami, ztrátami, ale i možnostmi a informacemi, které nedovolují klidnou koncentraci. Věříme, že ji to navzdory všemu zocelí a přinese nový, dosud nepoznaný typ odolnosti. Lidstvo ostatně takto vždy zareagovalo na své krize, jichž nebylo v historii málo.

♥ Pavlína Morganová a Michal Pěchouček

1. Jana a Jiří Ševčíkovi, Výchova psů v rodině. Psí otázky, in: Snížený rozpočet, katalog výstavy, Praha: Mánes, 1998, nestr.

2. E-mail Minh Thang Phama Pavlíně Morganové a Michalovi Pěchoučkovi, dne 25. 3. 2025.

3. Šárka Weberová, Bez názvu, in: Anna Sedláček Roubalová (ed.), Sdílená blízkost, katalog výstavy, Uhelný mlýn, arto.to, 2024, nestr.

4. Lamija Čehajić, Plané plody: poznámky k výstavě, in: Diplomky AVU 2024 / AVU Graduates 2024, katalog výstavy, Praha: AVU, 2024, s. 4.